„Přála bych si malou kavárničku, kam chodí kámošky na kávu a dort, to ale Pragovka fakt není. Chci kvalitní kávu, když na to ale dojde, je to pořád jenom káva,“ říká Ha Thanh Špetlíková, herečka a majitelka populárního konceptu Kafe Pragovka pro VisitChef.

Rozhovor: Ján Chovanec a Ha Thanh Špetlíková

J.CH.: Herečka a majitelka kavárny Kafe Pragovka je hostem VisitChef.tv. Vítejte. Dobrý den.

HT.Š.: Dobrý den. Děkuju za pozvání.

J.CH.: Jste kavárenský povaleč?

HT.Š.: Já si myslím, že nejsem plnohodnotný kavárenský povaleč.

J.CH.: Máte na prvním místě kávu nebo si vyberete něco jiného pokud si objednáváte v kavárně?

HT.Š.: Když já jdu někam, tak samozřejmě mám deformaci, že zkouším kávu, porovnávám kávu, ale myslím si, že nejsem až takový, já tomu říkám, "kávový kryptofašista". Ve své kavárně se snažím držet prvotřídní kávu, ale nesnažím se tím vyloženě žít. Tím, že můj přítel dělá ochranu přírody atd., tak nesdílím názor takových těch úplně kavárenských lidí, kteří davají kafi příliš důraz nebo váhu. Já to takhle nemám. Samozřejmě mám kavárnu, snažím se tam mít prvotřídní kávu, ale když na to dojde, je to furt jen káva.

J.CH.: Mě spíše zajímalo, když jdete někam do kavárny, jestli si automaticky objednáte kávu nebo to není úplně tak podvědomý, že si objednáte kafe.

HT.Š.: Já si objednám kávu, abych ochutnala a porovnala, ale mnohdy to kafe ani nedopiju. Buď není dobrý anebo.. Dřív když sem nově začala mít kavárnu, nově jsem se začala o to zajímat. To jsem pila to kafe hodně. Teď to není automatický, že bych si každý den musela dát kávu nebo třikrát denně..

J.CH.: Vy jste známá herečka. V jednom rozhovoru jste o sobě řekla, že jste si nevybrala herectví, že naopak si herectví vybralo vás. Máte to tak i s provozem kavárny? Vybrala si kavárna vás?

HT.Š.: "smích" Ano, byl to nějaký můj nerozvážný čin. To bylo ještě v době mých studií na DAMU. Když já jsem tam chodila, fungovala tampřed námi jiná kavárna. Jmenovalo se to Diskafe. Když jsem tam byla jako student, tak jsem si vduchu říkala, co bych tam mohla ještě zlepšit a hrozně jsem v tom měla jasno.

J.CH.: Tobylo ještě v Disku, kousek od Karlova mostu že?

HT.Š.: Ano, v Karlově ulici. Když tam právě Diskafe končilo, škola vyhlásila veřejné výběrové řízení a mě napadla taková blbost, že bych se tam přihlásila a tehdy ještě s expřítelem. tak jsme se tam přihlásili. Vymysleli jsme nějaký podnikatelský plán. Já jsem opravdu nečekala, že by nás vybrali. Když nás vybrali, tak jsem musela asi během týdne sehnat peníze na investice.

J.CH.: Takže to vlastně nebylo tak, že byste vyhledávala kavárnu a chtěla byste začít podnikat?

HT.Š.: Ne, já o tom vůbec nic nevěděla. "smích"

J.CH.: Jasně, rozumím. Jak jsem zmínil, lidi Vás nějakým způsobem znají. Jste známá herečka, tak si říkám, když od toho odstoupíme krok zpátky, jestli by třeba kavárna Pragovka byla oblíbená i bez Vás. Jestli by tam lidé chodili a fungovalo by to takovýmto způsobem. Jestli by to byl takto populární podnik i bez Vás.

HT.Š.: Já si myslím, že v té oblasti zatím.. Je to oblast, která bude růst. Je tam hodně bytů, ale těch podniků tam není tolik. Takže si myslím, že je, ale na druhou stranu si troufám říct, že Pragovka není znouzecnost, že je to opravdu takové milé hezké místo. Je to oáza mezi ničím, takže lidé si to tam vyhledali. Samozejmě, tím, že jsem známa, když se kavárna otevírala, tak nám tam televize udělala reportáž atd. takže se to rozneslo. Ale nestojí to na mém jméně.

J.CH.: Marketingově to pomáhá, ale není to asi to zásadní. Já jsem nad tím uvažoval, když jsem tam seděl na kávě..

HT.Š.: Myslím si, že spoustu lidí ani neví, že je to moje.

J.CH.: Nejsem si tím tak jistej, myslím že jo. Každopádně souhlasím, že to tam na mě také působí jako oáza. Bývají v Kafe Pragovka někdy dotočné?

HT.Š.: Ne tolik, jak by se čekalo..Jak bych si přála :D Tam jsou akce na široké paletě. Myslím si, že to nějakým způsobem asi svědčí o mé nátuře. Já mám také tu paletu hodně širokou, zajímám se o spoustu věcí. Opravdu, tam kdybych řekla tu škálu, co tam jsou za akce.. Jak jsme se bavili o tom, jak jste říkal, že to není typická kavárna.. Já bych si přála mít kavárnu, kde se sejdou kámošky na dortíčky a na kávičku. Kde se otevře v devět a zavře se v devět a je klid. Pragovka tohle opravdu není. To je pankáčský podnik. Tam se dělají narozeninové oslavy, oslavy ročních dětí, babyshower, svatby. Měli jsme tam, já tomu říkám, "babičkovský gang" přijdou babičky a pletou, štrykujou. Pak jsme tam měli samozřejmě pár technopárty, zajímavé svatby. Měli jsme tam i takovou svatbu, kdy jsme to vůbec nečekali a svatebčané začali o půlnoci chodit v latexu.

J.CH.: Vy ste vystudovala scénogarfii. Vyřádila jste se takříkajíc na interiéru kavárny?

HT.Š.: Já si myslím, že tahle příležitost ještě přijde. Já vždy respektuju ten přirozený prostor, který tam je. Takhle jsem ovlivnila první prostor na Damu. Tam je tak nádherný prostor se štukovanými stropy, jsou tam mramorové sloupy. Teď Pragovka je typická zase svými industriálními sloupy a typickými okny. Snažím se ten prostor nepředělávat, ale naopak respektovat. Tím, že tam jsou umělci, vlastně ve všech případech, i když jsem měla kavárnu v Petrohradské, vždy to bylo na principu, že tam byli umělci, Při Damu tam byli "damáci" teď tam mame v Pragovce rezidenty. Vždy tam byla velmi umělecká komunita, ale pak tam chodila veřejnost. Myslím si, že udělat interiér tak, aby to bylo příjemné pro obě strany, vyžaduje nějaký balanc. Někdy čím míň, tím líp.

J.CH.: Což se v té Pragovce, myslím, povedlo. Všechny industriální prvky jsou přiznané, což je v pořádku.

HT.Š.: Tam je to hodně variabilní. Podle akcí se prostor hodně mění. Žije si to svým životem.

J.CH.: Prostor je tam relativně velký, takže ta možnost určitě je. Jak moc Vás zajímá káva, myslím, z prosfesionálního hlediska? Vy jste to trošku naznačila, ale máte třeba baristický kurz?

HT.Š.: Ježiš, ode mě by vážně nikdo nechtěl udělat kafe, to se přiznám rovnou. "smích" Víte co, já si myslím, že na spoustu věcí jsem šikovná. Myslím si, že jsem fakt dobrá kuchařka, ale z nějakého důvodu ten latte art mi nejde. Mám pocit, že mi chybí nějaký sval nebo nevím čím to je, ale pravda je, že jsem neměla nikdy motivaci to úplně rozvíjet. Říkala jsem si, že ve chvíli, kdy to člověk umí, sama se vystavím tomu, že kdyby z personálu někdo onemocněl, tak bych ho já sama musela jít střídat.

J.CH.: Takže bychom si od Vás měli dát raději espresso místo cappuccina?

HT.Š.: Myslím, že byste si ode mě neměl dát vůbec nic. "smích" Tedy jídlo jo. Každý snáší jiný druh stresu. Já třeba dobře snáším nejistotu, jestli budu mít daný měsíc na zaměstnance apod., ale nemám ráda ten typ stresu, kdyby lidi ode mě něco chtěli a já bych musela, za barem něco dělat a zmatkovat. Takže já ty lidi, kteří u mě pracujou opravdu obdivuju, že to dělají, já bych to dělat nemohla. Každý to máme nastavený jinak a taky si myslím, že sama jsem si to nastavila tak, že za tím barem opravdu dělat nechci.

J.CH.: Takže baristický kurz nemáte.

HT.Š.: Ale mám! U Petry Veselý. Kurz mám, ale není tam ta praxe latte artu.

J.CH.: Co třeba dorty a koláčky. Umíte?

HT.Š.: Ne ježiš, to je pečení to ne.. Já si myslím, že jsou dvě řozdílné nátury. Já mám takovou kreativní energii, která musí ze mě ven. V tom je to vaření skvělé. Baví mě improvizovat, přemýšlet, reagovat ihned na chuť.  Když se něco připálí, když je něco třeba dochutit, proto mám cit. Pečení je takové, že to člověk musí navážit, dodržet recept, čehož nejsem schopná, protože, podle mě mám ADHD nebo něco takovýho. "smích" Pak to člověk dá to té trouby a čeká na výsledek, který nemůže ovlivnit. To opravdu není moje.. Já v životě neupekla ani dobrou bábovku.

J.CH.: Teď mám tady ještě otázku na míchání koktejlů, ale nevím, jestli se mám na ni ptát ještě.

HT.Š.: To jo, protože to už je zase kreativní část. Kdybych měla tu možnost, tak si udělám raději barmanský kurz než baristický.

J.CH.: V Kafe Pragovka je na menu samozřejmě káva, ale i víno, zmíněné koktejly, polévka, dorty, ale také grilované speciality nebo čepované pivo. Kde jsou limity Kafe Pragovka?

HT.Š.: Ty limity jsou asi v našem zázemí, ale i na to, jak máme maličké zázemí, jsme schopni tvořit velké věci, ale stojí nás to hodně energie. Teď už si říkám, že teď už to tam nějak doklepem a až budeme mít nový prostor, tak se můžeme zase činit. Jednou jsme měli u nás tak obrovskou svatbu, že jsem si pronajala externí kuchyň, abychom to tam vše odvařili, převezli, ale to jsou věci do kterých už se nechci pouštět. Tady jsem narazila, že zde je limit i mých sil, prostoru a všeho.

J.CH.: Vy jste to vlastně už trochu naznačila. Celý ten prostor Pragovky čeká rekonstrukce nebo celková přestavba. Za jak dlouhou dobu? Jak dlouho si můžeme užít Kafe Pragovka v tomto stavu v jakém se nachází?

HT.Š.: Já si myslím, že tak do konce letošního jara. Pro mě je to samozřejmě nesmírně náročné. Dlouhou dobu jsme jako ostatní podniky bojovali s covidem a v době, kdy by se věci měly už nějak vracet a obracet se k pozitivnějšímu, tak nás čeká tato rekonstrukce. Měla proběhnout už dávno, ale tím, že Pragovka nemohla z různého důvodu získat stavební povolení a zdržovalo se to, tak to připadlo právě na letošní jaro, kdybychom strašně potřebovali právě sezónu, abychom se nějakým způsobem zahojili. Takže je pak škoda, že se nemůže zcela používat zahrádka, resp. rampa, která je tam fakt oblíbená u lidí. Každopádně uvidíme, jak to bude vypadat. Kavárna nebude zavřená, budou samozřejmě omezení, budou asi jiné vchody, bude hluk apod. Toho jsem si vědoma. Doufám, že máme natolik stálé zákazníky, kteří nás mají rádi, kteří nás podrží, stejně jako nás podrželi při covidu.

J.CH.: To si myslím, že se stane, že vás podrží. Vy jste sama říkala, že kavárna je taková oáza jistým způsobem. Těch oáz v okolí moc není si myslím.

HT.Š.: Já se teď snažím, přesměrovat provoz i na večerní. Za roky jsme nestačili odhadnout, kdy k nám přijdou lidi. To je tak nestandartní podnik.. Teď jsme tam čtvrtým rokem. Od začátku se to změnilo, postupně se k nám naučili lidi chodit. Jediný, co jsme vysledovali, že to záleží trochu podle počasí a vlastně upravujeme otevírací dobu, protože se přizpůsobujeme poptávce. Jelikož se pak zahájí ta stavba, tak jsem se rozhodla, že bych tam chtěla naučit lidi pít kvalitní víno a více to směřovat na večerní provoz. Protože do teďka jsme tomu vínu moc nedali. Opravdu do teď nebyl prostor přes ten covid se s tím mazlit, ale nyní bych ráda.

J.CH.: V Kafe Pragovka se konají výstavy. Viděl jsem oznámení o komorním koncertě, děti si tam můžou malovat velkoformátové omalovánky, pořádáte občas grilování, které jsme zmiňovali. To jsem zdaleka nevyjmenoval vše. Vnímám to spíše jako komunitní centrum než jako kavárnu. To přišlo samo, nebo to bylo od začátku záměr, směřovat to do konceptu komunitního centra?

HT.Š.: Ne, tam nebyl žádný záměr od začátku. "smích" Říkám, já se jsem vždy šla do něčeho, aniž bych měla konkrétní představy. Myslím, že bych do toho nikdy nešla, kdybych to věděla. Myslím tím, že bych nešla nikdy do kavárenského provozu a gastra, kdybych věděla, co mě čeká a to nemluvím o covidu. Ale nějak se stalo. My jsme tam začátku dělali občasné externí bary pro galerii a postupně se Pragovka rozhodla, že by chtěla mít vlastní kavárnu, která měla spíše fungovat pro tu místní komunitu, rezidenty apod., ale postupně se stalo, že si to oblíbila veřejnost. Nejsme v centru, takže to není tak, že bychom si my vybírali své zákazníky, ale je to obráceně, že se přizpůsobujeme tomu, co tam ti lidi chtějí.

J.CH.: Takže je to možná trochu to komunitní centrum.. takže to nebyl záměr mít tam malinkatou kavárnu, kde se kamrádky sejdou u kafe..

HT.Š.: Tam ty to nefungovalo, to vůbec.

J.CH.: Vy jste se stěhovala do České Republiky z Hanoie, když Vám bylo pět, pokud jsem to správně dohledal. Pamatujete si, jak se vařilo u Vás doma, když jste byla malá? Když si vzpomenete na kuchyni vašeho dětsví, jaká byla?

HT.Š.: Obecně vietnamská kuchyně je rozmanitá a mnohem více tam funguje street food a vlastně můžeme rozdělit jídlo do třech kategorií. Takže to není o tom, co si vzpomenu, že máma dělala. Třeba si vzpomínám, že jsem hodně chodila k jedný paní, která měla stánek před našim domem nebo jsme měli další různá oblíbená místa. Nebo jsem přišla ze školky a měla jse připravené čtyři rambutany nebo papáju. Ale abych řekla kategorie těch jídel, tak už jsem zmiňoavala street food, což jsou náročná jídla, která se ani nevyplatí dělat doma. Většinou ten stánek má jedno jídlo a má ho perfektně vytuněný a navíc nestojí tolik. Pak druhá kategorie je domácí. Znamenát to to, že jsou to většinou večeře složené z někoholika chodů, ne první druhý třetí chod, ale spíše druhů jídel jako zelenina, maso, ryba, nakládaná zelenina. Jsou to takové malé mističky, které se položí najednou na stůl a každý si vybere, co chce. Třetí kategorie to jsou takové ty jídla, kdy muži společně pijou rýžovou pálenku a u toho se hecují. To jsou bizardnosti jako prasečí uši, grilované kuřecí pařátky, puding z kachní krve. To jsou jídla k tomu pití.

J.CH.: Na to jsem se chtěl zeptat. Když jste zmiňovala domácí kuchyň. U nás se traduje, že maminka si s sebou nese recept babičky. Jestli si třeba vaše maminka také nesla svůj tradiční rodinný recept nebo ne.

HT.Š.: My máme rodinný recept co se týče závitků. Člověk si řekne obyčejné závitky, ale opravdu musím říct, že my si hýčkáme svůj recept a když někam jdu, tak málo kdy mají závitky opravdu dobré. Ikdyž se zdá, že je jí všichni a je to jednoduché jídlo, tak není.

J.CH.: Takže, když jste zmiňovala, že dobře vaříte, tak si ty závitky děláte také doma?

HT.Š.: No Vařím od dvanácti let, ale nemám na to papír. "smích" Závitky občas dělám také.

J.CH.: Vaříte občas i nějakou tradiční vietnamskou kuchyni?

HT.Š.: Jo, hodně.

J.CH.: Napadlo Vás promítnou vietnamskou kuchyni i do menu Kafe Pragovka?

HT.Š.: My tam teď nemáme dostatečné zázemí, ale do budoucna by to bylo ke zvážení. Já jsem podnik zakládala s vidinou, že bude spojený s kulturou. Teď se to stalo takovým komunitním centrem. Vlastně občas tam dělám vietnamskou polévku, když jsem zrovna v kuchyni a zastupuju personál. Také si ráda dám někdy směnu, ať můžu něco vyladit nebo někoho něco naučit, ale primárně to nechci mít určitě postavené na tom, že to je vietnamský podnik.

J.CH.: To by mě ani nenapadlo, ani to tam tak nepůsobí. V zadní části, jsou dveře, vypadá to tam, jako trezor, tam máte zázemí?

HT.Š.: Tam máme sklad.

J.CH.: Jaká gastronomie Vás baví? Jestli je to vietnamská, italská, orientální?

HT.Š.: Já mám ráda multikulturní jídlo. Nedá se říct, že bych měla ráda třeba jen italskou. Třeba Italská se skládá z těstovin a smetanových omáček a to já vůbec nemůžu.

J.CH.: Smetanové omáčky vám nejdou?

HT.Š.: Obecně asiati nemají látky na trávení laktózy. To v nich není nějak ukotvený. U té asijské máte tak pestrou kuchyni, že není důvod vybírat někde jinde. Miluju také japonské a korejské jídlo.

J.CH.: To s Vámi naprosto souhlasím, že je vietnamská kuchyně ohromě pestrá. Když se dostanete do Vietnamu. Jaké konkrétní jídla nesmíte opomenout?

HT.Š.: Já bych nejprve řekla, že já jsem ve Vietnamu nebyla tolikrát, byla jsem tam dejme tomu když jsem tam tedy žila, pak dvakrát s partou přátel a to jsme procestovali opravdu hodně od severu k jihu. Spíše jsem chtěla objevovat nějaké speciality z každé provincie. Teď mi vypadl ten spárvný výraz. "smích"

J.CH.: Myslíte regionální speciality? Je nutno říct, že děláme rozhovor velmi brzy ráno. "smích"

HT.Š.: Ano, přesně tak. A navíc jsme ještě neměli kafe. "smích"

J.CH.: Takže vás zajímaly spíše regionální věci, ale není to tak, že když se tam vrátíte, že byste měla vytipované místa a jídla, kam byste musela zajít?

HT.Š.: Vytipovávání se stane až když tam jezdíte často. Chyba byla při tom druhém výletu, kdy jsme si objednali food trip. Objednali jsme si ho ale asi dva dny před odletem, takže sme do té doby ochutnali úplně všechno, co bylo možné. Samozřejmě vynechala jsem psy a hady..všechno jsme neochutnali.

J.CH.: Já bych třeba hada zkusil.

HT.Š.: Had mi asi nevadí, ale viděla jsem tam takovou farmu na hady a to nebylo hezký.

J.CH.: Takže ještě zpátky k food tripu..

HT.Š.: To byla tedy restaurace, kde byly ještěrky, škorpioni, velcí mouční červi. Myslím, že to byla restaurace, která tak hecovala. Já nemám problém ochutnat cokoliv. Hranici mám posunutou opravdu vysoko a tam sem se zastavila a samotnou mě to překvapilo. Jak se tam mrskal ten velký červ, velký jak muj palec, a přenášel tu hmotu z jednoho konce do druhýho, tak já sem nemohla.. Hodila jsem ho do saké s tím, že umře, ale začal se mrskat ještě víc, takže na mě všichni křičeli "delej! sežer ho! dělej!". "smích" 

J.CH.: Zjevně ten červ měl rád saké.

HT.Š.: To bylo velký špatný.

J.CH.: Vy jste zmiňovala, že kdybste věděla, co všechno obnáší provozování kaváren, že byste do toho podruhé nešla, ale chci se zeptat, jestli po Pragovce máte nechci říct úplně expanzivní choutky, ale neplánujete otevírat další kavárnu časem?

HT.Š.: Ne ne ne! "smích" Potom až budeme v novém prostoru, tak to bude tak velký a tak provozně náročný, že mi bude stačit opravdu tohle. Nemám ambice růst a mít těch kaváren hodně. Já už zastávám to, že bych chtěla mít jednu a tu si svým způsobem hýčkat. ještě chci říct, proč jsem říkala, že bych do toho nikdy nešla a co ten provoz obnáší. Já jsem nátura, že mám v sobě toho umělce a kreativce a řešit papíry a faktury a všechny tyhle věci jsou pro mě úplně absurdní. Já o sobě říkám, že jsem ten zpovykaný umělec. Já bych tohle v životě nezvládla sama bez mých dvou úplně nejlepších provozních Aničky a Anety. Což jsou pro mě mé pravé a pravé ruce, protože já mám obě levý.

J.CH.: Takže Vás jakýmsi způsobem uzemňují. Vy máte tu hlavu v oblacích, máte v sobě víc idey..

HT.Š.: Tak..a ony pak řeší ty provozní a personální věci, objednávky, aby ten podnik opravdu fungoval, protože být to jen na mě, tak by se ten podnik rozpadl.

J.CH.: Mě to napadlo v souvislosti s dalšími kavárnami, které jste dříve vlastnila se svým bývalým manželem.

HT.Š.: My jsme ty kavárny měli tři. Protože jsem tohle už dříve rozmýšlela, tak jsem mu ve výsledku nechala dvě a já si nechala jen tu jednu. Byly doby, kdy jsem toho měla tak plný zuby, že mě to natolik stresovalo, až sem si dovolila přijmout tu možnost, že bych vůbec žádnou kavárnu neměla.

J.CH.: Dokonce? To je zajímavé.

HT.Š.: Ono to souvisí trošku s něčím jiným. Já jsem tu kavárnu totiž nezaložila s tím, že bych to strašně chtěla. Někdo to má jako svůj sen. Někdo opravdu chce mít svou kavárnu, já jsem to založila jako plán B, protože jsem si říkala, když jsem měla ještě zbytek rácia. Tehdy jsem si ještě myslela, že budu dělat scénografii a bála jsem se, co když se jako scénografka neuživím a je to tak, jak mi říkali rodiče, že se uměním neuživím. Byl to tedy plán B, abych měla nějaký podnik a příjem. Postupem času to mělo nějaký vývoj. Když jsem se vzdala myšlenky, že bych kavárnu musela mít, tak najednou se ty věci otočily. Občas to tak je, že když se něčeho vzdáte, přijde tam taková uvolněnost. Nyní mám pocit, že tam chodím raději. Atmosféra je uvolněnější, já to tolik nehrotím. Říkám si nějak bylo, nějak bude. Přežili jsme ty nejhorší časy, když mám ty dvě holčiny, Anetu a Aničku, které jsou alfou a omegou v tom mém podnikání.

J.CH.: Tak to celé funguje, možná tam chodí i více lidí..

HT.Š.: Ano a my se máme hlavně rádi. Potkáváme se mimo pracovní dobu. Vidím, že i zaměstnanci tam chodí rádi i mimo své směny jen tak se potkávat. To svědčí o tom, že atmosféra je tam opravdu dobrá. I zpětně mi bývalí zaměstnanci říkají, že u nás to bylo velmi přátelské, že jinde se o ně nikdo moc nezajímá, nevychází si jinde tolik vstíc, když potřebují apod. Uvolněnost pramení i ode mě a netvořím tlaky na ostatní. Mám pocit že to i přesto funguje a není to úplná anarchie.

J.CH.: Praha je plná vietnamských restaurací a bister. Doporučila byste mi nějaké méně známé třeba s autentickou kuchyní?

HT.Š.: Já nevím, jestli bych doporučila konkrétní restaurace. Já sama jako Vietnamka chodím do Sapy. Hodně lidí si tam našlo cestu. To jídlo tam je, myslím, nejautentičtější, protože se to tam nejvíce podobá street foodu a je škoda, že v Čechách tradice street foodu není. Já jsem o tom přemýšlela, že to tady asi ani není možné z důvodu počasí, tady se furt střídá počasí. Pokouší se o to manifesto, ale tam to pro mě není autentický. Je to trochu posh. Ráda tam občas chodím. Češi si dost potrpí na hygienu, dodržování hygienických předpisů, podle doporučení EU, což jiné země tolik nedodržují. Třeba Francie, ta na to úplně kašle, ale má to atmosféru na rozdíl od nás. Mám pocit, že když se to začne příliš dodržovat, je to příliš sterilní. Ta Sapa autentičnost v sobě má.

J.CH.: Já moc děkuji za rozhovor. Hostem VisitChef.tv byla Ha Thanh Špetlíková. Děkuji. Ať se Vám daří!

HT.Š.: Já děkuji za pozvání. Ať se daří Vašemu pořadu.

-----------
Zdroj: https://www.visitchef.com/video/1161-ha-thanh-spetlikova-kafe-pragovka-je-oaza-a-taky-pankacsky-podnik

Rozhovor vyšel 13.4. 2022